Jan Dungel se na expedici vydal na konci března 2017 a jeho cesta trvala více než měsíc. Členové jeho expedičního týmu byli fotografka Radana Dungelová, kameraman Vladimír Šimek a místní asistenti. Externím spolupracoval také profesor Jean P. Boubli (University of Salford, Velká Británie). Jan Dungel získal podporu ve výši 439 000 Kč. 


Dusné horko, bodavý hmyz, kousaví mravenci... Tropický prales není příjemné místo k životu. Přesto malíře a biologa Jana Dungela uchvacuje už 25 let. 


Do pralesů v Jižní Americe jezdíte už od roku 1992. Jaká náhoda vás tam přivedla?


Jednou jsem ilustroval knihu K pramenům Orinoka od Zdeňka Veselovského. Blesklo mi hlavou:´Tam musím jet! Na venezuelském velvyslanectví jsem sondoval možnost návštěvy a shodou okolností zde krátce na to byl na návštěvě zvláštní vyslanec venezuelské vlády a prezident nadace FUDECI dr. F. Carillo Batalla navazovat kulturní a vědecké kontakty. Ten mne a dva další biology, spolužáky z univerzity, pozval k návštěvě Venezuely. Expedici na Orinoko a dalších míst jsme pak zorganizovali pod hlavičkou Moravského zemského muzea. Byla to pro mě cesta jako na Mars, prales mě uchvátil natolik, že tam jezdím pravidelně. Dnes, 25 let po první cestě, mi to připadá, jako bych si tenkrát hodil kostkou a padla mi Jižní Amerika.


Vystudoval jste biologii na Přírodovědecké fakultě a ilustroval už víc jak 50 knih především o přírodě. Jak vám odborné znalosti pomáhají při práci?


Velmi zásadně. Zpočátku mi dělalo potíže spojit biologii a malování, vědu a umění. Dnes je pro mě tato kombinace naprosto dokonalá. Kdybych bez biologické průpravy maloval třeba ptáky, měl bych veliký problém. Nejen se stavbou jejich těla, ale když nevidíte „za“ zvíře, je to na výsledku poznat.


Co znamená vidět „za“ zvíře?


To se těžko vysvětluje... Například pokud neznáte, jak se pták chová, jak sedí a neobjevíte cosi jako jeho duši, tak to v obrázku není. Člověk pak maluje jenom dokonalé kuželky.


Malujete přímo v pralese, tam ale zvířata moc nepostojí. Jak se vám daří zachytit je v jejich přirozeném prostředí?


Zvířata především pozoruji, trávím s nimi týdny i měsíce. Nejdříve je naskicuji tužkou. Poté náčrtek vybarvuji, dolaďuji tvar očí a další detaily. Postupně jsem se naučil naskicovat si jejich podobu také do paměti. Asi jako když někdo slyší hudbu a hned vidí noty. Často jde o teritoriální tvory, kteří se pohybují v určité oblasti, mají své pravidelné stezky. Pak stačí se skrýt a trpělivě čekat. Doprovází mne indiáni, kteří loví zvířata na jídlo. To je šance naskicovat detaily a občas proto s nadsázkou říkám, že maluji indiánské večeře. Hodně mi také pomáhá manželka Radana. Zvířata fotí, takže si detaily, třeba barvu očí, můžu prohlédnout na snímcích.



Jaký je rozdíl mezi malováním večeře indiánů a živého tvora přímo v pralese?


U mrtvých zvířat si můžu důkladně prohlédnout jednotlivá pera na křídlech a další podrobnosti. Ale občas je to trochu kontraproduktivní, protože pohled zblízka svádí k velkým detailům a pod nimi se pak ztrácí duch malby.


Herečky obvykle sní o roli Julie, jaké je vaše vysněné zvíře?


Mám jich několik a některá už se mi podařilo namalovat. Například po patnácti letech skalňáka andského a teď doufám, že někde objevím také skalňáka oranžového. Ale mým cílem není zachytit co nejvíce zvířat. Při bohatosti tropické přírody to ani není možné. Malování se pro mne stalo bránou do pralesa. Považuji ho za opravdový ráj plný vůní, zvuků, barev a zrcadlení stromů na vodní hladině... Občas je to až meditativní prostředí. Stimuluje mě, když se všechny vjemy propojí. Ovšem jako biologa mne kromě malování zajímá téma tropický prales z pohledu vědy.


Vzhled zvířat je někdy bujnější než vaše fantazie?


Občas ano, neustále mě překvapují jejich barevné i tvarové variace a také chování. Když zastihnete třeba kotingy či pipulky při svatebním tanci, úplně se promění a jejich peří se doslova rozzáří. Několikrát jsem pozoroval tok skalňáků andských. V přítmí pralesa připomínají rudé šmouhy, vypadají jako komety, je to skutečně divadlo, jaké vždy sleduji bez dechu.


Zvířata v toku nevnímají okolí podobně jako náš tetřev hlušec?


Útěková vzdálenost je v takové chvíli menší. Třeba již zmínění skalňáci andští předvádí tok v korunách stromů na prudkých svazích hor. Když šplhám do svahu, občas se mi podaří, že je pozoruji v úrovni očí.



Proč je tropické ptactvo barevnější než v Evropě?


Zajímavá otázka. Určitě to souvisí s optickými komunikačními signály ptáků, jejich evolucí a také množstvím druhů třeba právě v pralese, ale podrobnější odpověď neznám, budu se tím zabývat.


Překvapila vás někdy zvířata svým chováním?


Mnohokrát. Je opravdu těžké se neubránit smíchu při pozorování rodiny vyder obrovských. Mláďata provokují a rodiče za jejich zády podvádějí, úplně stejně, jako lidská mláďata. Zprvu dokonce nechtějí ani do vody, odmítají žrát ryby a dožadují se mléka. Dospělí, rodiče i tetičky a strýčci, je klidně zpohlavkují, prchající mláďata sráží zpět do vody a přitom je ostražitě chrání třeba před kajmany. Mláďata jsou zároveň neposedná a hravá, nenechají dospělé ani chvíli v klidu, neustále je koušou do ocasu a vymýšlí legrační alotria. Člověka až zaráží, jak věrně to připomíná lidskou rodinku na výletě. Překvapili mě také velcí arové, kteří jsou opravdu mimořádně inteligentní. V Pantanalu již léta známe pár arů hyacintových, kteří celé roky okupují stejný strom, kde také hnízdí. Když jsme je s mojí manželkou Radanou před deseti léty pozorovali poprvé, příšerně na nás řvali a dávali najevo, jak jsou naštvaní. Když je navštívíme dnes, také zprvu sice křičí jak pominutí, ale za pár minut sešplhají úplně dolů za námi, zcela změní svůj projev a začnou „mluvit“. Radana na ně mluví také a tak spolu komunikují třeba hodinu i déle. Přitom si začnou probírat peří, laskat se zobáky, roztahují křídla, na větvi předvádí veletoče. Manželka je dokonce přesvědčená, že ji po roce opět poznají.


Cílem expedice je najít konkrétní druh jedné z největších jihoamerických opic - uakari. Proč vás zajímá právě tento primát?


Významné venezuelské osobnosti F. C. Batalla a Ch. Brewer-Carias v 80. letech organizovali výpravy do pohoří Neblina, které leží na hranicích Venezuely a Brazílie. Oblast severně od hor nikdy nebyla osídlena lidmi a dodnes patří k nejpustějším v celé Amazonii. Vrchol Nebliny je zároveň nejvyšší horou Amazonie (2994 m). Oba experti mi tvrdili, že po souši se k pohoří dostat nelze a proto se tam vědci přepravovali helikoptérami. Já jsem se tam ze severní venezuelské strany několik let zkoušel dostat, až se mi to v roce 2007 konečně podařilo. Mimochodem, tenkrát jsme na řece Baria, která v pohoří Neblina pramení, také našli tzv. druhou bifurkaci, tedy propojení povodí řek Orinoko a Amazonka přírodním kanálem Maturaca. Tuto spojnici v osmdesátých letech marně hledalo několik mezinárodních expedic. Bifurkaci jsme zaznamenali pomocí GPS a já jsem náš objev zaregistroval v Královské zeměpisné společnosti v Londýně.


Při těchto cestách podél řeky Baria jsem mimo jiné pozoroval uakari, opice s krátkým ocasem, jejichž výskyt v posledních letech systematicky zaznamenávám GPS. Věděl jsem, že je Alexander von Humboldt popsal již v roce 1800 v misii Solano na řece Casiquiare a také jsem věděl, že je to primát velmi vzácný. Ovšem tehdy jsem ještě vůbec netušil, že moje údaje z jižní Venezuely jsou až na jednu výjimku (Smithsonians 1959, USA) jediné, které dnes existují. Navíc přední primatolog J. Boubli ze Salfordské univerzity v Manchesteru nedávno prokázal, že rod černohlavých uakari tvoří minimálně dva až tři druhy a tím záhada jeho výskytu ve Venezuele získala zcela nový rozměr. Výprava, kterou podpořil Nadační fond Neuron, si proto klade za cíl získat další přesné údaje o výskytu uakari v jižní Venezuele. Chceme se také zaměřit na případný výskyt uakari na západním břehu řeky Casiquiare, odkud zřejmě pocházel von Humboldtův holotyp a kde jeho výskyt od roku 1800 ještě nezaznamenal nikdo. Pokud to bude možné, chceme také přivézt vzorky DNA a ve spolupráci s venezuelským partnerem a Salfordskou univerzitou vyjasnit, o jaké druhy se jedná. A protože mimo mé vlastní snímky a kresby dosud není známa žádná fotografická či filmová dokumentace uakari v jižní Venezuele, účastní se expedice také fotografka a kameraman.


Místa, kam chodíte, jsou prakticky neprozkoumaná. Šlo vám někdy o život?


No, neprozkoumaných míst je dnes opravdu málo. Výjimkou je zmíněná oblast bažinatých lesů v jižní Venezuele a vypadá to, že jsem dnes člověk, který spolu se dvěma či třemi indiány tuto oblast zná nejlépe. A zda mi šlo o život? No, o ten jde v odloučených oblastech svým způsobem vždycky. Ale není třeba to dramatizovat. Prostě pokud se rozhodnete jet daleko do hloubi pralesa a stane se třeba nějaký úraz, může být situace opravdu vážná a člověk s tím musí počítat. Už dvakrát jsem zažil, že účastníci mých výprav byli docela vážně ohroženi na životě, ale dopadlo to nakonec dobře. Společně s manželkou jsme se jednou poblíž stolové hory Yapacana ve Venezuele dostali do přímé palby zřejmě kolumbijských partyzánů, nevím, neměl jsem čas to zjišťovat, ale byl jsem tenkrát přesvědčen, že to je náš konec. Dodnes si vybavuji ten divný pocit, když kolem mne svištěly kulky a já ani neměl čas mít strach.



Jak vás vnímají indiáni? Nejste pro ně stejně legrační figurka, jako sběratel motýlů ve filmech o Vinnetouovi?


Občas si ze mě dělají srandu, nebo vlastně skoro pořád. U různých kmenů dokonce mám různé žertovné, zpravidla dvojsmyslné přezdívky. Roli prosťáčka trochu hraji, docela to utužuje dobrou atmosféru ve skupině. Také při pátrání po uakari pod Neblinou jsem své indiánské průvodce z kmene Curipaco či Baniwa musel hlavně ze začátku hodně přesvědčovat. Neznají to tam a mají obrovský respekt k pralesním duchům. Humor je v takových případech opravdu důležitý.


Myslel jsem, že indiáni jsou v lese jako doma, tak proč by se tam báli?


Pralesní Indiáni, kteří mají omezený kontakt s vnějším světem, jsou dosud teritoriální. Svoje loviště znají perfektně, chrání ho před ostatními kmeny a sami se na cizí území pouští jen výjimečně. Takových indiánů dnes už moc není, ale všechny spojuje jedno: hluboká víra v nadpřirozené mocnosti. Často se pralesa ptají, zda můžeme v cestě pokračovat, provádí různé obřady a rituály. Raději vše sleduji z povzdálí a neokázale se pokouším dát najevo svůj naprostý respekt. Už jsem taky musel jednu výpravu zrušit, protože si to duchové nepřáli.


Jako zkušení lovci ale přece brzy poznají, že tam nežije jiný kmen a žádné nebezpečí jim nehrozí....


To samozřejmě ví už dávno, ale obava z neznámého je u nich velmi silná. V takové situaci musím být velmi obezřetný a opatrný, nesmím se jich dotknout, což je občas docela komplikované, protože komunikuji s různými kmeny a jejich víru a zvyky dobře neznám. Naučil jsem se však spolupracovat. Sice o cíli cesty, kde postavíme tábor nebo jak dlouho na místě setrváme, rozhoduji já, ale vše ostatní se řídí dle jejich zvyklostí. Jedině vzájemný respekt, úcta a spolupráce jsou základem úspěchu a nakonec i vznikajícího přátelství. Vlastně jsem se naučil žít jejich pralesním způsobem a odměnou mi je jejich často až oddaná snaha mi pomoci skoro ve všem, třeba vystopovat uakari.


Ale to na ně už moc věcí k rozhodování nezbývá...


To byste se divil. Oni vědí, čím se v pralese uživit, jak tam přežít, jak se pohybovat, abychom nějaké zvíře vystopovali a dostali se k němu tak blízko, abych ho mohl spatřit. Indiáni vidí a slyší mnohem více než já.



Ztratil jste se někdy v pralese?


Teď už chodím z GPS, ale dříve navigace nebyla a párkrát jsem trochu zabloudil. Přiznám se, že to není moc příjemné a trochu jsem zpanikařil. Prostředí uvnitř pralesa je tak jednotvárné, že najednou vůbec nevíte, odkud jste přišel a kam máte jít.


Co má člověk v takové chvíli udělat?


Především překonat paniku, zastavit se a potom opatrně s otevřenýma očima chodit v kruhu a hledat svoje stopy. Není to snadné, někdy je objevíte až po několika pokusech. A pak se snažit jít po svých stopách zpátky.


Indiáni nebloudí?


Já se s indiány ztratil již několikrát, ale potom s nimi většinou přestanu spolupracovat. Stejně jako s těmi, kteří nic neuloví.


Jak vnímají vaše kresby? Musí pro ně být přece zážitek, když jim na obrázku ukazujete zvíře, které v životě neviděli?


Biolog a filozof Stanislav Komárek ve své knize Příroda a kultura píše, že lidé bez zkušenosti s dvojrozměrným zobrazováním nedokážou na obraze rozeznat objekt, který ve skutečnosti dobře znají. Asi to bude pravda, protože jsem zažil, že indiáni, kteří žijí hlouběji v pralese a neznají knížky s ilustracemi nebo fotografie, na moje kresby vůbec nereagují. Spíš je zajímá, jak vypadám a co dělám já, jsem pro ně naprostý exot. Mluvím konkrétně o Šuarech, kteří se jednou vynořili z lesa na řece Pastaza v Ekvádoru. Ale to je dnes opravdu výjimka, většina indiánů dnes zná nejen mobily, ale také třeba televizi a fotografie.



Malování je pro vás cesta jak se přiblížit k tropické přírodě. Co jste v ní poznal nového?


Krajinu jsem si zamiloval, je to emocionální záležitost. K jihoamerickým tropům mám silný vztah, jednu dobu jsem dokonce uvažoval, že bych tam pracoval a žil delší dobu. Ale dnes už nechci, v Evropě je jednoduše mnohem bezpečněji a pohodlněji. V Jižní Americe není možné mít okno v přízemí bez mříží a chodit městem jen tak, může být riskantní.


Ale mezi indiány je bezpečno?


To ano, ale tam bych asi těžko přežil delší dobu, to prostředí je totiž kulturně i psychicky velmi náročné. Navíc vás bez přestání kouše nějaký hmyz, všechno je stále mokré a jídlo je velmi jednostranné. Samé maso, občas placka z manioku a ryby. Žádná zelenina, žádné ovoce, divokých plodů je poskrovnu a jsou většinou trpké. Mám indiány z mnoha důvodů rád a hodně jsem se toho od nich naučil, ale pokud se zbavíte nánosu romantiky o čistém a přírodním životě, zjistíte, že jejich způsob života je až příliš odlišný a v mnoha ohledech až krutý a to nejen z pohledu mého evropsky zhýčkaného života.


Jak dlouho se tam dá vydržet?


Dnes už mé výpravy netrvají déle než dva měsíce. Dávám přednost kratší návštěvě a raději se častěji vracím, třeba dvakrát za rok. Ale kdyby bylo potřeba, klidně zůstanu třeba rok. Žádná tvrdá pravidla nemám a jsem podle situace ochoten cokoliv a kdykoliv změnit.


Jak se chráníte před hmyzem?


Repelenty už nepoužívám, zvykl jsem si. Indiáni samotní bydlí v místech, kde není hmyz tak přemnožený, ale v době dešťů je to často dost náročné. Obdivuji, jak to snášejí, muchničky a komáři jsou součástí jejich života a moc se tím nezabývají. Fakt je, že v době sucha na černých pralesních řekách komáři ani muchničky skoro nejsou, člověk může chodit svlečený a je to pohoda. Na bílých řekách s množstvím sedimentu a jílů je největší problém s muchničkami, které jsou však po setmění neaktivní. No, záleží na lokalitě, třeba nedávno jsem se pohyboval kolem Amazonky v Peru a Kolumbii, kde by člověk bez rukavic a síti přes obličej nepřežil ani minutu.



Poznal jste syrovost přírody, změnily se pod vlivem těchto zážitků vaše životní priority?


Neřekl bych, že se jejich pořadí úplně změnilo, ale spíše jsem si upevnil to, čemu jsem věřil už dříve. Nechci, aby to znělo nějak pateticky nebo nadneseně, ale velmi brzy pro mě začaly být duchovní hodnoty důležitější než materiální. Respekt k člověku i přírodě, vzájemná pomoc, sounáležitost, spolupráce, soucit...v mezních situacích jsem si ověřil, že tyto hodnoty jsou téměř lidskou povinností. Jsem přesvědčen, že pokud hledáte životní smysl, bez těchto hodnot to není možné.


Kdy na Expedici Uakari jedete?


Koncem března. Cestu ale chystám dlouho dopředu. Komunikuji mailem s indiány, kteří musí zajistit dvě lodi. Ta velká veze až pět tisíc litrů benzínu, ale neprojede pralesními bažinami a meandry úzkých řek. K tomu slouží menší dřevěná kuriara. Je také třeba zajistit spolehlivé motory, motorové pily, hamaky a tisíc dalších věcí. Našimi hlavními průvodci jsou dva Curipacové od brazilské řeky Icana, kteří ale momentálě žijí na Casiquiare, tedy skoro tisíc kilometrů od města Ayacucho na Orinoku, kde bydlí přítel Elvis, hlavní garant výpravy. Bez toho, aby tam Elvis zajel, je jejich komunikace prakticky nemožná. Musí je vyhledat a také přesvědčit, aby naši výpravu doprovázeli. Zkrátka vše trvá týdny i měsíce a já jsem ještě v Brně a loď s benzínem již pluje proti proudu Orinoka a musí být v ústí řeky Pasimoni dříve, než aerotaxi narvané našimi bágly, foťáky a kamerami přistane na brazilské hranici, kde nás již musí čekat člun s indiány, kteří… no, logistika je fakt velmi komplikovaná a opět, bez absolutní vzájemné důvěry by se taková cesta nikdy nemohla uskutečnit. Také proto se těším privilegiu, že mohu navštívit oblast, k jejíž návštěvě žádná univerzita či akademie věd již skoro čtyřicet let nedostala povolení a kterou až na pár indiánů dodnes nikdo vůbec nezná…


Jedete koncem března, takže tam oslavíte narozeniny...


Ano a nebude to poprvé, už to ani nevnímám. Vím jen, že až spatřím hejna velkých papoušků nad hlavou, mám už civilizaci za zády a ocitám se v chrámu přírody. Na to se těším nejvíce.


 


Jan Dungel


Narodil se 23. března v roce 1951. Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po promoci krátce působil v Biofyzikálním ústavu Akademie věd. Poté se rozhodl pro kariéru umělce na volné noze. Zaměřuje se zejména na témata přírody a odbornou ilustraci. Dosud ilustroval na padesát knih, které vyšly nejen v České republice, ale také například ve Velké Británii, Německu, Polsku, Nizozemsku, Francii, Maďarsku, Kolumbii, Venezuele i jinde. Knihu „Chováme se jako zvířata?“ s jeho ilustracemi ocenilo Ministerstvo kultury a Památník národního písemnictví titulem Nejkrásnější kniha roku 1992. Spolupracuje s divadly, hudebníky i architekty, nevyhýbá se ani komerčnímu designu. Ilustruje pohádky pro děti, beletrii a časopisy. Jan Dungel představil svou volnou tvorbu na mnoha kolektivních i samostatných výstavách v ČR i v zahraničí. Od roku 1992 pravidelně navštěvuje Jižní Ameriku, kde maluje zvířata a rostliny v jejich přirozeném prostředí. Klade důraz na autentičnost a přesnou dokumentaci.


 


Napsali o Expedici Neuron:


Biolog Jan Dungel vystopoval vzácnou opici uakari. Zjistil, že ji vyfotil a jedl už před dvanácti lety (ČRo Dvojka, 11. 5. 2017)


Český Indiana Jones se vydává do Amazonie zkoumat tajemného primáta (Zet.cz, 26. 2. 2017)