V cizině vydělávají a v rodné vesnici staví obrovské vily. Pro lidi, kteří rychle zbohatli, jsou domy vizitkou úspěchu, ale i kotvou v původním domově. Ten postupně ztrácejí pod tlakem stále rychlejšího životního tempa...


 
Jak vypadají domy, o které se zajímáte?


Obvykle připomínají několikapatrové zámečky s mnoha věžičkami, arkýři a balkony. Některé jsou jen hrubou stavbou, jinde mají osazená okna a dveře. Většina domů má přehnaně velké prostory pro přijímání hostů v sálech vyzdobených sloupovím, lustry, koberci a vyřezávaným nábytkem. Najdete tam luxusní koupelny se třpytivými kohoutky, barevné mozaiky na stěnách a podobně. Majitel s rodinou přitom často bydlí v jedné dvou malých místnostech, nebo v původním domku hned vedle. Pro většinu staveb je totiž typické, že zatím nemají zapojenou vodu, nefunguje pořádně vytápění, většina místností je nedokončená a přebývat v takovém domě je dost nepohodlné.


 
Podle čeho vyhledáváte oblasti, kam jezdíte na výzkum?


Zajímají mě rychle rozvíjející se oblasti světa, kde lidé zbohatli doslova během jediné generace. Sám jsem toho dost procestoval, mám spoustu kamarádů, co jezdí s batohem, své spolupracovníky, studenty a ti mě upozorňují, kde se staví jako o život a vozí mi fotky. Život domů má pak také svůj odraz v médiích a na internetu.    


 
Co je cílem vašeho projektu?


Lidé v chudých zemích dnes mohou vidět prosperitu vyspělých států na svém mobilu nebo v televizních novelách. Peníze jsou jakoby na dosah ruky a proto jim připadá logické získat bohatství také pro sebe. Odejdou do ciziny, ale zároveň je tato možnost dosáhnout na globální toky peněz, vyrve z kořenů v rodné vesnici. Staví tedy obrovské reprezentativní vily, aby sousedům dokázali, že jsou úspěšní a že jsou – tedy alespoň prostřednictvím svého z daleka viditelného domu – stále tam, na místě. Ovšem sami doma zůstat nemůžou, musí v zahraničí vydělávat na dokončení stavby. V lepším případě žijí v cizině v nedůstojných podmínkách a aby našetřili peníze, pracují šest dní v týdnu od rána do noci, občas se ale také stávají součástí šedé ekonomiky či přímo světa zločinu. V projektu chci rovněž ukázat, že současná představa o bohatém severu a chudém jihu dnes už tak úplně neplatí. I v nejchudších zemích dnes pramení a jimi protékají velké globální finanční toky a tento typ domů z nich vyrůstá.


 
Jaké země už jste navštívil a kam byste ještě rád jel?


Na každém kontinentu bych chtěl zmapovat dvě tři země, kde je tento fenomén výrazný. Zatím jsem byl v Indonésii, na Srí Lance, v Afghanistánu, na Kavkaze, v Albánii, Chorvatsku, Bosně, Černé Hoře, Kosovu, Makedonii, Moldávii a Ukrajině. Letos pojedu na Expedici Neuronu do Libanonu, pak do Guatemaly a Nigerie nebo Ghany. Ale chci navštívit ještě pár dalších zemí. 



Jak majitele domů kontaktujete?


Předem si nic moc nedomlouvám. Obvykle je potkám až u nich na zahradě nebo u plotu. Často mám dojem, jakoby na mojí návštěvu jaksi přímo čekali, aby se mohli pochlubit a předvedli mi interiér a někdy dokonce i nabídli přenocování. Jsem vzorný host, vyprávím, jak u nás doma žijeme, kam pojedu, kde jsem byl a jaké jsou tam domy. To je velice zajímá. Přijde jim samozřejmé, že velké vily staví lidé také v jiných částech světa.



 
Věří tomu, že svůj dům někdy dostaví?


Většinou ano, málokdo řekne, že ho nedokončí. Kdo osadí okna a dveře, vždycky věří, že dům dostaví. Na zapojení elektřiny, vody a topení musí vydělat peníze, proto většinu roku pracují v cizině a o školních prázdninách přijedou i s dětmi a makají na dostavbě. Dům je pro ně jako kotva v jejich rodné vesnici, je důkazem o jejich přítomnosti v obci. Často říkají něco v tom smyslu: „Ahmed tady není, ale je tady jeho dům!“  Rozestavěnost je důvodem jeho nepřítomnosti a bude tu, až to jednou dostaví. Stále jsou ve fázi představ a nadějí, že vilu dokončí. Musím ale zdůraznit, že to nejsou domy nějakých primitivních buranů, kteří neumí počítat. Investice do staveb je jedna z mála rozumných, která dává v jejich globalizací tak neskutečně vypjatém světě smysl. Stokrát lepší než koupit třeba luxusní auto, nebo peníze jen tak rozfrkat. Domy je vážou na původní komunitu a stmelují po světě rozstrkanou rodinu. Teoreticky ho jednou můžou dostavět, i když kvůli tomu musí pracovat daleko od domova, aby vydělali peníze na dokončení. Věřím, že řadu s rozestavěných domovů dokončí a začne obývat alespoň následující generace.


 
Nemají strach, že dům někdo během roku vykrade?


Většinou v blízkosti bydlí dědeček, babička, nebo sousedi, kteří kontrolují, zda je všechno v pořádku. Když už praorodiče nemají, vybaví dům alarmy. Kdyby někdo rozbil jediné okno, dokáží během pár dní telefonicky domluvit opravu. Ale k rabování moc nedochází, protože ve vsi nebo na předměstích se všichni dobře znají.


 
Jak stavba probíhá?


V každé zemi je to trochu jiné. Ale obecně platí, že kdo pracuje jako zedník na Západě, staví si obvykle sám. Pamatuji si na otce a syna, co si vybudovali perfektní dům za jediné léto! Když vysoko v horách přestalo koncem dubna mrznout, pracovali oba dva bez jediného dne volna až do konce října, kdy začalo sněžit. Do té doby bydlela celá rodina v kůlně. Jiní neumí stavět a pustí se do toho sami. Nakreslí si jednoduchý plánek na kus papíru, najmou kopáče, nechají vyhloubit velkou jámu, udělají hrubou stavbu a…dojdou jim peníze. Bez projektu nepoznají, kolik bude kompletní dům stát. Pokračují tedy až příští rok, kdy zase přivezou nějaké peníze z ciziny. Jiní si najmou několik firem, jedna udělá hrubou stavbu, další rozvod vody, další elektřinu. Majitel tedy opět neví, kolik peněz na celý dům potřebuje. Firmy mají obrovské kšefty. V Moldávii jsem běžně viděl vyřezávané a vykládané vstupní dveře za 20 až 40 tisíc euro.


 
Pomáhají si lidé z jedné vesnice při stavbě?


Rodiny ano, ale sousedská výpomoc není zas tak častá, když staví všichni kolem.  Lidi přijedou v srpnu, když mají děti školní prázdniny a musí pracovat na svém domě i domech příbuzných. Mezitím je nutné absolvovat ještě řadu svateb, křtin, někde také oslav obřízek. Kdyby měl člověk ještě pomáhat všem svým sousedům, zbláznil by se z toho.


 
Dům je skoro jako koule na noze. Co na takové břemeno říkají dospělé děti majitelů?


Berou to tak, že se dům staví pro ně. Snaží se příliš si to s rodiči nerozházet, připadalo by jim nevděčné říct, že dům nechtějí. Některé dospělé děti si to i trošku myslí, ale otevřeně neřeknou, že v rodné vsi už žít nechtějí. Obvykle tam kromě domů nic není, chybí cesty, chodníky, kanalizace, infrastruktura… Ale hlavně taky práce a možnost pobavit se.



 
Vily staví všem dětem?


Hlavně synům, děvčata se obvykle provdají a odejdou jinam. U Albánců je charakteristické, že peníze, vydělané jedním členem rodiny, se odevzdávají hlavě velkorodiny – tedy tátovi nebo staršímu bratrovi. Ten je ale obvykle investuje do stavby hned několika stejných domů – pro každého bratra jeden. Postaví tři, čtyři, ale i třeba devět obrovských vil v řadě hezky vedle sebe! Mí studenti, když jsem je vzal do vesnic v Kosovu na workshop, si mysleli, že jde o nějaké developerské projekty.


 
Co umožňuje nekontrolovanou výstavbu takových domů?


Je třeba nejprve říci, že nejde o stavbu jednotlivých domů, ale že mnohdy rostou, doslova jak houby po dešti, celé vesnice a předměstí! V rozvojových zemích je za tou nekontrolovaností nedostatek místní administrativy, slabý stát. Ve Východní Evropě pak kolaps socialistického státostroje, který ještě donedávna dohlížel na všechno a všude, kdy stavební úřady v podstatě přestaly fungovat, nebo byly úplně zkorumpované. V některých rozvojových zemích nepotřebujete žádné stavební povolení, jinde mají alespoň územní záměr s pravidelnými ulicemi a parcelami, ale bez inženýrských sítí. V bývalých svazových republikách Sovětského svazu pak stačí k vydání stavebního povolení říct, jak velký bude půdorys a kolikapatrový dům chcete postavit. 


Romové – Kalderaši v Rumunsku pak často staví obrovité paláce bez povolení a občas dokonce i bez registrace v katastru nemovitostí. Pozemek nějak koupili, ale třeba změnu nezapsali do katastru nemovitostí. Teď v rumunských médiích občas ukazují, jak rodiny s dětmi za policejní asistence vyhánějí na ulici a dům, který je stál všechny peníze, jim před očima zbourají a člověku se z toho derou slzy do očí… Většinou strhávají černé stavby Romů, málokdy Rumunů.


 
U nás se říká, že domov je tam, kde jsme hráli kuličky. Oni se cítí jako doma v rodné vsi, nebo v cizině?


Za domov pokládají původní komunitu, proto do staveb vkládají tolik peněz, i když tam pak v praxi moc nejsou. V cizině žijí naopak v dost nuzných podmínkách, bydlí třeba v garáži s několika chlapy a doma přitom mají třípatrový barák! Stavbou vyvažují velice asymetrický status člověka, který je tam v cizině poslední z posledních, tak alespoň doma ve vsi může ukázat, že je někdo. Že má svou důstojnost.


 
Proč dům neprodají a za peníze si nepostaví menší a vhodnější?


Domy jsou neprodejné, protože jich je tolik a v obci tak málo příležitostí k zaměstnání, že se tam nikdo nechce přestěhovat natrvalo.


 
Přemýšlejí o životě v penzi, kdy už nebudou mít sílu vydělávat na dostavbu domu?


Kdo pracoval třeba v EU legálně, má nárok podle počtu let na penzi. Nebo mají děti, které už žijí v zahraničí natrvalo, takže jim posílají peníze, nebo za nimi můžou odjet. Nejsmutnější je ten, kdo si žádný dům nepostavil. Nedávno jsem bydlel u rodiny v domečku o rozměrech ani ne dvaceti metrů čtverečních, bez vody, bez cesty. Táta pracoval pár let v Německu a dostává malou penzi. Než se vrátil, stouply ceny a peníze stačily jen na pozemek, navíc se jim rodina rozprchla po kraji. Teprve na takových případech je vidět, že nemít žádný dům je horší, než mít velký nedostavěný dům jaké studuji.



 
Jaké největší překážky jste musel překonávat?


Tento projekt jsem si doslova zamiloval a zažil během něj spoustu příjemných zážitků. Ale někdy je smutné sledovat osudy některých rozestavěných obcí. Třeba když přijedete do krásného podhorského městečka, kde donedávna v „historickém centru“ stávaly na čaršiji staré turecké domy. Dnes by přilákaly davy turistů, ale místo nich tam trčí k nebi nikdy nedokončená betonová monstra.



Jak se vyrovnáváte s jazykovou bariérou?


Na Balkáně se domluvím sbrsky a chorvatsky, po bývalém Sovětském svazu rusky, v Indonésii, na Srí Lance, Libanonu a části Afriky anglicky. Teď mě čeká v Latinské Americe španělština, tak uvidíme, jak se s tím popasuji.


 
Teď vás čekají cesty do Libanonu, Nigerie a Guatemaly. Jak tam budete dlouho?


Vždycky tak asi měsíc. V každé zemi mám vybraná místa, ale občas uvidím něco zajímavého po cestě a původně vyhlédnutou oblast pustím k vodě. Důležitý je pro mě navázat lidský kontakt. Dopředu nemám návštěvu domluvenou. Jedu tam nejprve naslepo. Když se mi v nějaké oblasti daří, tak se vrátím.


 
To je dost odvaha, spoléhat, až vám někdo nabídne nocleh?


Když to nevyjde, jdu do hotýlku a další den zase chodím po vesnici a hledám. Dám se do řeči s těmi, co přijeli na dovolenou i staršími lidmi, místními patrioty i písmáky, mají hodně volných pokojů a obvykle mě pozvou.


 
Vozíte dárky?


Moc ne, maximálně pohlednice. Já i oni mají zájem se poznat. Jsem pro ně zajímavý vyprávěním, které vyplyne z kontaktu. Je to, jako když přijdete k někomu na návštěvu, ze začátku nechávám hovoru volný průběh.




Sledujete fenomén megalomanských domů od 90. let, liší se současné a dřívější stavby?


Majitelé usilují o lépe provedené detaily, kvalitnější rozvody vody a elektřiny, snaží se mít lepší dlažby. Nejstarší domy z konce 80. let jsou už zastaralé a mnohé začínají předčasně chátrat. Počínají je rekonstruovat, nebo totálně přestavovat. Je poznat, že stavby bez plánu končí ve slepé uličce. Chátrají, protože jsou špatně vymyšlené. Zatéká do nich, vždy někde něco rezaví, nedají se vytopit.


 
Liší se vily v různých částech světa, nebo jsou všude podobné?


Majitelé zdobí domy detaily odkoukanými z místní lidové architektury, historických filmů nebo svých národních památek. Ale čím urputněji se snaží o lokální autenticitu, tím jsou si domy naopak více podobné. Když na moderní konstrukci navěsíte všechny ty lokální věžičky, balustrády, ornamenty, dopadne to paradoxně pokaždé dost podobně! Kdo nezná místo detailně, pak ani nepozná, z jaké části světa domy jsou.


 
Má smysl objíždět skoro celý svět, když jsou domy všude podobné?


Procesy kolem nich jsou podobné, a to je zajímavé zjištění. Chci ukázat stejnost jako globální fenomén, to má určitě smysl. Domy, které studuji, reflektují více svou dobu, než odraz svého konkrétního místa. Snažím se je studovat jako zhmotnění tenzí našeho globalizovaného světa.


 
Pomine někdy tento fenomén?


Velké domy, které studuji, jsou jakousi avantgardou globalizace na ekonomické periférii, ukazují, kudy by se mohly okrajové regiony světa dál vyvíjet. Obecně řečeno, osud celého fenoménu závisí na osudu dnešní globalizace. Nevím, jak to dopadne. Nyní jsou velice silné tvrdé antiglobalizační proudy z různých směrů. Od nacionalistů, euroskeptiků, zastánců brexitu, nové pravice, roli patrně sehraje i Trumpův postoj k migrantům. Doposud jsem měl pocit, že zastavit migrační řeku nejde, ale v poslední době to vypadá, že všechno se může zvrtnout a pohyb pracovních sil se může zastavit a celé regiony této planety zůstat na suchu. Bez práce, nebo naopak bez přístupu ke svým domovským komunitám.  Antropologové a historici už řadu let ví, že síly otevírání a uzavírání společnosti jdou spolu jaksi ruku v ruce.  Že jsou součástí jednoho procesu. Čím více se globalizuje, tím více komunit a lidí má potřebu se chránit, naježit se, uzavřít, obrnit a koukat ven přes střílny. Mají pocit ztráty, vykořenění a ohrožení. Tato ambivalence je velkým nebezpečím našeho světa.


 
Proč je málo lidí, kteří staví dům v rozumném měřítku?


Pár jich je, ale lidé v komunitách, které rychle bohatnou, mezi sebou hodně soutěží. A hlavně, jak jsem již řekl, ten dům má být výrazem jejich nově zformované identity a má je v komunitě reprezentovat, i když tam právě nejsou. Takže z hlediska možností, v nichž žijí, to prostě dává smysl.



 
Souvisí rozměr domu se vzděláním?


To víte že, vzdělaní lidé častěji dovedou postavit přiměřeně velký dům, ale ti jsou odkázaní na veliké město, kde je práce, internet, možnost udržovat kontakty. Navíc v oné generaci lidí, kteří čerstvě zbohatli, která nás zajímá, není moc těch, co měli možnost, čas a podmínky chodit do škol. Ta šance se obvykle otevírá až jejich dětem.


 
Mluvil jste s lidmi, kteří místo do domu, investují do vzdělání potomků?


Ano mluvil, ale je to pro ně mnohdy těžší, než se zdá. A netýká se to jen peněz. Jednak není snadné takového studenta, co se sám a rád učí, a baví ho to, vychovat, jednak se vám – přes všechnu prestiž, kterou vzdělání má – nakonec ještě poněkud odcizuje. Ten podivín, zahrabaný do knih, nebo trávící dny u počítače, se vám někdy vzdaluje víc než syn, který pracuje jako zedník na druhém konci světa.    


 
Do jaké oblasti jezdíte nejraději?


Do zemí bývalé Jugoslávie – do Kosova, Bosny, Makedonie, Černé Hory. A do Albánie a taky na Kavkaz. Na malé ploše zde existuje velká pestrost krajiny, hory, moře, jezera, spousta etnických skupin a velké domy kam se podíváte… Balkán a Kavkaz mě naplňují velkou radostí.


 
Kdy výzkum dokončíte?


Během dvou tří let. Pak chci napsat nějaké ty vědecké studie i knihu pro širší publikum. Výzkum přesahuje ze sociální antropologie do architektury, urbanismu, moderní historie, sociální geografie… V knize s mnoha fotografiemi bych chtěl ukázat nečekanou tvář a tenze našeho globalizovaného světa.


Napsali o Expedici Neuron: 


Bohatí chudí (Radio 1, 22. 2. 2017)


Velký dům - velký sen (Nový prostor, 2. 2. 2017)


Nikdy nedostavěný sen (TÉMA, 13. 1. 2017)